KZ v médiích

1/25, Florence, rozhovor: Anděl mezi zdravotníky: Cenu Sympatie Florence si odnesl lékař z litoměřické porodnice MUDr. Petr Holba

Vítězem čtenářů časopisu Florence se stal MUDr. Petr Holba, vedoucí lékař Centra porodní asistence porodnice v Litoměřicích. Zeptali jsme se jej, jak si užil předávání cen, co ho přivedlo do zdravotnictví nebo co jej v práci nejvíce naplňuje energií.

Když se na to můžete podívat s odstupem času, jaké máte dojmy ze soutěže Anděl mezi zdravotníky?

Musím uznat, že vzpomínky a dojmy, které ve mně soutěž Anděl mezi zdravotníky zanechala, jsou neuvěřitelně bohaté, pestré a plné hlubokých emocí. Tento projekt, jehož smyslem je upozornit na důležitost a neocenitelnou práci zdravotnických pracovníků, ve mně zanechal množství podnětných myšlenek. Při zpětném pohledu si stále jasněji uvědomuji, jak jedinečná tato zkušenost byla a jak velký význam může mít taková iniciativa nejen pro samotné zdravotníky, ale i pro celou společnost, která si mnohdy ani plně neuvědomuje, jak klíčovou roli tito odevzdaní a oddaní lidé hrají v našich každodenních životech.

Jak jste prožíval galavečer v náchodském divadle? Byl jste nervózní?

To je otázka, která ve mně i dnes, s odstupem času, vyvolává směsici emocí, vzpomínek a dojmů. Ani nevím, kde přesně začít, protože ten večer byl opravdu plný zážitků, které se mi na dlouhou dobu vryly do paměti. Byl to moment, který byl pro mě něčím výjimečný, a zároveň jsem cítil zodpovědnost a úctu k lidem, kteří stáli se mnou na jevišti, nebo dokonce v obecenstvu. Jedno je však jisté – všechno to začalo už dlouho před samotným večerem. Přípravy na událost, jako je finále Anděl mezi zdravotníky, rozhodně nebyly snadné. Už týdny předem jsem přemýšlel o tom, jak bude galavečer probíhat, jaké to bude stát na jevišti a být obklopen tolika lidmi, kteří si zaslouží uznání za svou tvrdou a obětavou práci ve zdravotnickém oboru. Objevovaly se otázky, na které jsem pořád znovu a znovu hledal odpovědi – budu dostatečně připravený? Nebudu příliš nervózní? Přiznávám, že nervozita byla mým častým společníkem už od prvních okamžiků, kdy jsem se dozvěděl, že se dostanu až do finále. Byla to radostná událost, ale s radostí přichází i pocit odpovědnosti. Přijel jsem do Náchoda ve chvíli, kdy se město naplno probouzelo do svého obvyklého pátečního ruchu. Zatímco mě čekaly příjemné úkoly – vybrat vhodný outfit a dát si čas na odpočinek před náročným večerem, v hloubi duše jsem cítil, jak se ve mně střídají vlny veselého očekávání a lehké nejistoty. Jakmile jsem dorazil k náchodskému divadlu, které jsem si už předem projížděl na fotografiích na internetu, okamžitě na mě dýchla atmosféra místa. Historická stavba divadla, krásné detaily architektury a samotný pocit, že se chystá něco velkého, se mísily s mým vnímáním. Byl to moment, kdy jsem si uvědomil, že nezáleží jen na samotném galavečeru, ale na všech těch lidech, kteří za touto událostí stojí: organizátoři, sponzoři, moderátoři a samozřejmě i účastníci, kteří stejně jako já bojovali se svou nervozitou. Nervozitu jsem cítil o to více, protože jsem věděl, že být na takovém pódiu není úplně běžná věc. Je to příležitost, která se nenaskytne každý den. Když jsem se poprvé zahleděl do velkého sálu divadla, uvědomil jsem si, jak moc může prostředí ovlivnit smýšlení člověka. Avšak mým cílem nebylo jen stát na jevišti a říct pár vět, ale také předat nějaký pocit, nějakou myšlenku, která by dokázala rezonovat v divácích. V duchu jsem si stále opakoval: „Neboj se, buď sám sebou, dýchej klidně.“ Bylo hezké sledovat, jak publikum reaguje na projevy různých účastníků – smích, nadšení, náznaky dojetí. To všechno mě postupně přesvědčovalo o tom, že sdílení našich příběhů a zkušeností má smysl. Celý večer byl prošpikován nejen emocemi, ale i uměleckými vystoupeními. Hudebníci, tanečníci a další vystupující dodávali programu naprosto jedinečnou atmosféru. Několikrát jsem se nachytal, jak uvolněně sleduji jejich výkony a zapomínám na vlastní nervozitu. Byl to důkaz toho, jak dokáže umění propojit lidi a vytvořit prostor, kde na chvíli zapomenete na všechny své obavy. Když jsem sledoval publikum, bylo mi jasné, že v sále sedí lidé, kteří si cení práce zdravotníků. To mě naplňovalo hrdostí – nejen kvůli sobě, ale kvůli všem, kdo sdílí stejnou profesní dráhu jako já. Nakonec, když jsem opouštěl jeviště po oficiálním zakončení večera, cítil jsem zvláštní směs úlevy, radosti a určité melancholie. Byl to večer, který mi připomněl, proč dělám to, co dělám, a také mi umožnil sdílet tento důležitý okamžik s ostatními. Byla to noc, na kterou nikdy nezapomenu.

Co se Vám nejvíce líbilo, nebo naopak nelíbilo?

Jednou z věcí, která mě opravdu mile překvapila a zanechala ve mně hluboký dojem, byla sama atmosféra večera. Celý prostor byl prostoupen jakousi vřelostí a respektem. Ať už šlo o moderátory, publikum, nebo o samotné účastníky. Bylo cítit, že se všichni scházíme, abychom vzdali hold zdravotníkům, kteří každý den překračují hranice svých vlastních komfortních zón pro dobro ostatních lidí. Moderátory večera bylo možné obdivovat nejen za jejich profesionalitu, ale také za to, jakým citlivým způsobem dokázali naladit publikum na téma, které nemusí být na první pohled tak „atraktivní“ jako jiné soutěže krásy nebo talentu. Podařilo se jim z toho udělat nejen inspirující, ale i dojemnou podívanou, která spojila všechny přítomné. Dalším aspektem, který jsem považoval za mimořádně povedený, byl samotný přístup k prezentaci příběhů jednotlivých finalistů. Každý z nich měl příležitost sdílet svůj osobní příběh, a i když tyto příběhy byly často velmi emotivní, bylo obdivuhodné, jak se organizátorům podařilo zachovat jejich autenticitu bez zbytečného přikrášlování nebo sentimentu. Bylo fascinující poslouchat, jak různí lidé, od lékařů přes sestry až po záchranáře, sdílejí své zkušenosti, oběti a radosti, které jejich povolání přináší. Takovým příběhům se člověk nemůže ubránit a často si klade otázku, zda by sám dokázal snášet takový tlak, mít takovou dávku trpělivosti a stále nacházet sílu být „andělem“ ve chvílích, kdy je to nejvíce potřeba. Ze soutěže si neodnáším žádný negativní zážitek.

Získal jste cenu Sympatie Florence. Čím si myslíte, že jste hlasující zaujal? Co je Vaší předností?

Když se zamyslím nad tím, čím jsem případně mohl hlasující zaujmout, snažím se hledat odpověď v tom, jaký přístup mám ke své práci, ke svému týmu a k lidem obecně. Myslím si, že jednou z věcí, kterou lidé mohou ocenit, je empatie. Vždy jsem se snažil o to, abych ostatním rozuměl, abych se na chvíli dokázal vcítit do jejich situace, jejich pocitů či problémů. Možná právě tato vlastnost – schopnost naslouchat druhým a snažit se porozumět jejich potřebám – je něčím, co nakonec přitahuje pozitivní sympatie. Mě samotného to naplňuje a dělá mi radost, když mohu být tím, kdo druhým pomáhá cítit se alespoň o trochu lépe. Profesní život jde ruku v ruce také s kompetencemi a ochotou neustále se zlepšovat. Možná jsem si získal důvěru lidí také díky tomu, že svou práci bere můj tým vážně a nikdy ji nevnímáme jen jako povinnost. Snažíme se ji dělat tak, abychom se mohli za své výsledky postavit a aby za nimi bylo vidět nejen úsilí, ale i skutečný zájem o to, co děláme. Nejde mi jen o splnění úkolů nebo o dosažení nějakých čísel, ale především o smysl toho, co děláme – o to, že naše práce může mít pozitivní dopad na okolí. Vyhýbám se zjednodušením nebo cestám, které by sice byly rychlejší a méně náročné, ale které by nevedly k tak kvalitnímu výsledku. Možná že i tohle z nějakého důvodu rezonovalo s těmi, kdo hlasovali. Přiznám se, že odpovědět na otázku „Co je mou předností?“ je pro mě opravdu obtížné. Nejsem zvyklý o sobě tímto způsobem přemýšlet. Spíš si všímám svých chyb a toho, co bych mohl zlepšit, než abych se soustředil na to, co dělám dobře. Možná je to můj způsob, jak se posouvat dál – neustále se snažit být lepší a nikdy neustrnout s pocitem, že už jsem dosáhl svého maxima. Proto je pro mě samotné získání ceny Sympatie Florence spíš důvodem k přemýšlení a pokoře.

Změnilo se pro Vás něco po konci soutěže?

Při spolupráci s ostatními zdravotníky v soutěži a při společném setkávání s porotou či moderátory jsem si uvědomil, jak obrovský dopad má každá naše interakce na lidi kolem nás. Nešlo jen o odborné dovednosti nebo o to, jak dokonale ovládat technické aspekty naší práce, ale především o lidskost – o to, jak ke klientům přistupujeme jako lidé, jak jim dáváme pocit bezpečí, empatie a podpory. Tato myšlenka mi zůstala hluboko v srdci a i po skončení soutěže se snažím každý den víc naslouchat svým klientkám, kolegům a lidem, kteří potřebují pomoc nebo jen lidskou blízkost. Samozřejmě nemohu opomenout ani to, že mi soutěž poskytla nové příležitosti k profesnímu i osobnímu rozvoji. Díky účasti jsem se dostal ke spoustě událostí, k projektům a lidem, se kterými bych se za normálních okolností možná nikdy nepotkal. Poznával jsem kolegy z nejrůznějších oborů zdravotnictví, napříč generacemi a s odlišnými příběhy. Někteří z nich se mnou sdíleli své zkušenosti, rady a přístupy, které mě inspirovaly a v mnoha ohledech posunuly dál. Také jsem si uvědomil, že každý z nás má určitou odpovědnost inspirovat a motivovat druhé. Ať už jde o mladší kolegy na začátku jejich kariéry, nebo o pacienty, kteří hledají naději – každý z nás může být pro někoho druhého tím „andělem“.

Co byste vzkázal budoucím soutěžícím v letošním ročníku Anděl mezi zdravotníky?

Soutěž Anděl mezi zdravotníky nám připomněla, že nic z toho, co zdravotníci dělají, není samozřejmé. Každý jejich čin, od drobných gest až po velká rozhodnutí, vyžaduje obrovské množství energie, odbornosti a především lidskosti. Dojmy, které ve mně soutěž zanechala, však nejsou jen o obdivu k druhým. Nutí mě také k zamyšlení nad tím, jak já sám přistupuji k lidem kolem sebe a jakým způsobem mohu třeba jen malým dílem přispět k tomu, aby se ti, kdo procházejí těžkými chvílemi, cítili alespoň o něco lépe. Inspirace od zdravotníků a jejich příběhů ve mně zanechala hluboký dojem, který mě motivuje nejen k osobní změně, ale i k tomu, abych si více vážil toho, co pro nás ostatní dělají. Závěrem bych řekl, že pokud bych měl své dojmy ze soutěže shrnout, bylo by to slovo vděčnost. Vděčnost za příležitost být součástí takového projektu, vděčnost za to, že jsem mohl poznat tolik inspirativních lidí, a především vděčnost za to, že existují lidé, kteří svou práci berou jako poslání a zasvěcují svůj život péči o druhé. Soutěž Anděl mezi zdravotníky mi připomněla, že i v časech, které mohou být hektické a náročné, je důležité se zastavit, podívat se kolem sebe a uvědomit si, že díky lidem, jako jsou tito „andělé“, je náš svět mnohem lepší a lidštější.

Nyní bychom se mohli naopak podívat na Vaše začátky ve zdravotnictví. Co nebo kdo Vás do něj přivedl?

Začátky byly nejisté. Když jsem si poprvé začal pohrávat s myšlenkou, jaký obor si vyberu k dalšímu studiu, nacházel jsem se v labyrintu možností, kde každá cesta nabízela různé přísliby i výzvy. Dlouhou dobu jsem váhal mezi dvěma směry, které mě už od dětství fascinovaly – architektura a medicína. Architektura pro mě vždy byla oborem, v němž se snoubila kreativita, vizionářství a detaily. Už jako dítě jsem si rád kreslil plány domů a přemýšlel, jak by se dalo zlepšit prostředí, ve kterém žijeme. Na druhou stranu medicína představovala něco naprosto odlišného – byla to odpovědnost za lidský život, poznání těla a schopnost pomáhat tam, kde jiní selhávají. V obou případech mě lákala možnost zanechat po sobě něco trvalého. V naší rodině má povolání lékaře velmi hluboké kořeny, což mě ovlivnilo více, než jsem si tehdy uvědomoval. Moje maminka, která se již mnoho let věnuje gynekologii a porodnictví, pro mě byla inspirací. Viděl jsem její nasazení, obětavost a dovednost, jak zvládat stres i emoce v situacích, kdy byl život pacienta v jejích rukou. Každé vyprávění z jejích zkušeností pro mě bylo fascinující a zároveň mě upozorňovalo na to, jak moc zodpovědné toto povolání je. Pamatuji si, jak mi jednou vyprávěla o případu komplikovaného porodu, kdy její rychlé rozhodování doslova zachránilo život dítěti i matce. Tehdy ve mně poprvé vzklíčilo semínko touhy jít v jejích stopách. Vedle maminky měla na mé směřování ohromný vliv i osobnost mého dědečka, který byl primářem chirurgie. Byl to muž, který si získával respekt nejen svými znalostmi a schopnostmi, ale i lidským přístupem k pacientům a kolegům. Příběhy o něm zněly jako vyprávění o legendě. Lidé v jeho okolí o něm mluvili s obrovskou úctou, ať už to byla rodina, kolegové, nebo pacienti. Vyrůstal jsem s tím, že náš dědeček je symbolem lékařské dokonalosti, což přirozeně vedlo k tomu, že jsem ho začal v mnoha ohledech obdivovat. Vzpomínám si na chvíle, kdy mi jako malému dítěti vyprávěl příběhy z nemocnice – vždy s důrazem na to, jak je důležité, aby byl lékař nejen odborníkem, ale i člověkem, který rozumí lidským emocím a trápením.

Medicína jako obor je velice rozmanitá. Měl jste vždy jasno, kterým směrem chcete jít, nebo jste uvažoval i nad jiným odvětvím?

Díky podpoře mé rodiny, zejména maminky a dědečka, se mi podařilo ujasnit si, kam má cesta povede. Dnes vím, že volba medicíny, zejména gynekologie a porodnictví, byla jedním z nejlepších rozhodnutí mého života. Přestože byly mé začátky plné nejistot, tato zkušenost mě naučila věřit nejen sobě, ale i ve správnost cesty, kterou jsem si vybral. Starat se o ženy je moje poslání. Jsou to hrdinky každého dne.

Co Vás v práci nejvíce nabíjí? Co Vám dokáže udělat největší radost?

Jedním z nejsilnějších momentů, které mě v mém oboru dokážou naplnit energií, jsou ty chvíle, kdy mám možnost být u začátku nového života. Celý sál naplní očekávání, napětí, vzrušení a nakonec neskutečný pocit úlevy a radosti. Je to moment, kdy celá místnost ztichne a všichni se na chvilku zastaví, jako by čas přestal existovat. Každý porod, každá rodina a každé dítě jsou jedinečné a já mám tu čest stát se na okamžik součástí tohoto mimořádného procesu.

Litoměřická porodnice se od minulého léta rekonstruuje. Až budou opravy u konce, co mohou pacientky očekávat? Bude tato porodnice něčím výjimečná?

Troufám si tvrdit, že podobné porodní centrum v Česku zatím není. Chceme ženám nabídnout ještě větší svobodu v tom, jak mohou porodit. Ve třech porodních apartmánech najdou špičkové vybavení. Jako první nabídneme profesionální porodní vany s integrovanými závěsnými systémy, které umožní kombinovat vertikální porodní polohy a porod do vody. Už nyní se nám velmi osvědčil porodní gauč, který podporuje přirozený průběh porodu a zvyšuje komfort rodiček i jejich doprovodů. Gauč zároveň přímo vybízí k zapojení tatínků do celého porodního děje. K dispozici budou stoličky, žíněnky, ale i klasické porodní lůžko, které je pro určité případy nejlepším řešením, byť se od ní spíše ustupuje. K dispozici bude také prostorná sprcha, kam se vejde i partner, který je nedílnou součástí procesu. Již nyní rodíme v přítmí s tlumeným osvětlením a hudebním podkresem, což v novém centru porodní asistence chceme dovést do dokonalosti. Nabídneme kvalitní prostorový zvuk jako v kině, rodičky si budou moci pustit hudbu podle sebe ze svého mobilního telefonu. Pomocí mobilu si budou moci také navolit intenzitu nebo barvu nepřímého osvětlení třeba pod závěsy, pod vanou nebo ve vaně. Ke zútulnění se bude moci prostor rozdělit na menší části závěsy, abychom navodili intimnější, co nejméně vizuálně nemocniční prostředí. Pokud bude potřeba udělat císařský řez a byl by obsazený operační sekční sál, jsme schopni pokoj přestavět na plnohodnotný operační sál, aniž bychom ženu museli převážet. Na stejném místě také ošetříme jakékoliv poporodní poranění. Žena ve stejném pokoji zůstane na dvouhodinový bonding a pak se přesune o patro výš do pokoje hotelového typu. Technické vybavení je ale ta méně důležitá část nového centra. Prim zde hrají především porodní asistentky a jejich erudice a odhodlání dělat svoji práci respektujícím a bezpečným způsobem. Je to právě jejich každodenní odhodlání být zde klientkám oporou a pomoci jim k prožitku z porodu přesně tak, jak si přejí. Snaha vyhovět individuálním požadavkům žen je u nás prioritou. Je-li to v našich možnostech.

Celý článek ke stažení

1. 2. 2025, Magazín Právo: ZDRAVÍ a jak si ho chránit; Bolest hlavy

Bolestmi hlavy trpěli lidé už v době kamenné.
Neexistuje na světě člověk, kterému by se bolest hlavy vyhnula. Proč nás bolí hlava a jak se této nepříjemnosti zbavit, prozradí v pátém díle seriálu Zdraví a jak si ho ochránit primář chomutovské neurologie Jiří Neumann.

Bolesti hlavy jsou buď primární, kdy je problém v hlavě, nebo sekundární, kdy je bolest hlavy sirénou, která spustí, když tělo něčím trpí. Mohou být mírné až po nesnesitelné, které postiženému nedovolí žít normální život, chodit do práce, užívat si čas s rodinou či sportovat. „Z literatury víme, že bolest hlavy trápí lidstvo od nejstarších civilizací. Dokonce mezi objevy z doby neolitu se našly lebky s vyvrtanými dírami, tedy po trepanaci (proražení lebky a vytvoření otvoru v ní), která se prováděla pazourky nebo lasturami. Může to být důkaz, že i tehdy lidé trpěli bolestmi hlavy a tímto zákrokem se je léčitelé snažili zbavit bolesti, šílenství, epilepsie, nebo vyhnat zlého ducha,“ datuje doklady o trápení s bolestmi hlavy neurolog Jiří Neumann.

Na papyru nalezeném ve starověké egyptské nekropoli Thébách je popis různých typů bolesti hlavy, a dokonce i recepty proti nim. V současnosti většinu z nás potká bolest hlavy, která je neškodná. Ale může být i sekundární, kdy je projevem našeho zhoršeného stavu nebo signálem vážného onemocnění. Seznam činností a nečinností, kterými si můžeme způsobit bolení hlavy, je dlouhý.

Jakmile je však bolest hlavy doprovázena varovnými příznaky, odborníci volají po okamžité návštěvě lékaře. „Když vznikne bolest hlavy náhle, nečekaně, je silná a intenzivní. Jestliže zranění hlavy vede k bolesti hlavy. Varovným signálem je i nová bolest hlavy, na kterou není člověk zvyklý, či když se stupňuje ráno. Nebo když přetrvává i přes léky na bolest,“ vyjmenovává neurolog a doplňuje: „Také bolest hlavy sdružená se zvracením, horečkami, poruchou hybnosti, stability nebo psychickými poruchami či změnami chování může být známkou závažné nemoci. Anebo se objeví u pacientů s nádorovou anamnézou. V tu chvíli je nezbytné vyhledat lékařskou pomoc.“

Za bolest hlavy mohl nádor
„Záchranka nám přivezla pacienta, kterého ochromila silná bolest hlavy při sexuální aktivitě. Ukázalo se, že došlo k prasknutí výdutě mozkové tepny a nitrolebečnímu krvácení. Naštěstí se k nám dostal včas, aneurysma bylo mikrochirurgicky uzavřeno a vyřazeno z oběhu,“ uvedl jeden z případů, kdy šlo o závod s časem, primář neurologického oddělení chomutovské nemocnice. „Varovné příznaky spojené s bolestí hlavy naštěstí přivedly i čtyřicetiletého muže, který pár týdnů trpěl bolestí hlavy, na což nebyl vůbec zvyklý. Nezabíraly mu běžné léky na bolest a byl podle blízkých roztěkaný a občas mimo. Našli jsme mu nádor mozku na hranici zhoubnosti. Pacientovi byl ihned chirurgicky odstraněn a plně se vrátil do života,“ přidává Neumann dva roky starý případ se šťastným koncem.

Malé děti bolet hlava nemá
Na nebezpečný stav mohou upozornit bolesti hlavy i u dětí. Do šesti let by jimi neměly trpět až na běžné výjimky vůbec. Mohou se objevit ve věku mezi šesti až deseti lety, ani tehdy by však podle specialisty neměly být brány na lehkou váhu: „Malé děti by hlava bolet neměla. U předškolních dětí může jít o signál vážnějšího onemocnění. U školních dětí jsou varovným signálem bolesti hlavy zesílené ráno a v noci, kdy se může přidat i ranní zvracení a mylně to bývá přičítáno stresu ze školy.“

„Stejně tak, jak přibývá bolestí hlavy mezi dospělými, roste jejich výskyt v čase i mezi dětmi. Může to být i většími nároky, které se na děti kladou. U dětí není vzácná ani migréna, kterou u nás trpí až deset procent dětí ve věku od šesti do patnácti let,“ dodává lékař. K primárním bolestem hlavy patří i tenzní bolest, která je tlaková nebo svíravá, obvykle oboustranná a je způsobená stresem, únavou nebo špatným držením těla. A ještě klusterová (cluster – angl. shluk, chumel) bolest hlavy, jež je intenzivní, jednostrannou bolestí kolem oka, která přichází ve shlucích, tedy obdobích opakovaných záchvatů.

VČERA
Už ze starověku jsou známy recepty na bolesti hlavy. „Používali různé bylinné směsi, odvary a masti, ale i alkohol, opium a indické konopí. Akupunktura z tradiční čínské medicíny funguje na bolesti hlavy i dnes. Naše babičky dávaly na bolesti hlavy obklady z máty, rozmarýnu, levandule, zábaly z brambor, jablka se solí, kávu s citronem nebo vařily polévky z jedlých kaštanů. Oblíbené byly také bylinné koupele,“ vyjmenovává babské rady primář chomutovského neurologického oddělení.

DNES
Ani dnes však neexistuje zaručený tip, který by pomohl všem. Na běžnou bolest bez přidružených komplikací může pomoci akupresura, chladivý obklad na čelo a šíji, krátký odpočinek v dobře větrané tmavší místnosti nebo různé čaje z máty, třezalky, heřmánku, kurkumy nebo levandule. Když bolest nepoleví, lze užít běžné léky jako aspirin, paralen, ibuprofen.

Nová éra léčby přišla v 70. letech 20. století, kdy lékaři začali předepisovat profylaktika, která při pravidelném užívání snižují počet i intenzitu atak bolestí hlavy. Specificky na migrénu lékaři používají od 90. let triptony, které ztlumí bolest i během jediného dne.

ZÍTRA
Hitem současnosti i budoucnosti je preventivní biologická léčba monoklonálními protilátkami u těžkých migrén, na které nepomohla standardní léčba. „V našem centru tuto vysoce účinnou léčbu dáváme pacientům více než rok. V řadě případů tyto moderní léky snížily počet migrenózních záchvatů až o sedmdesát pět procent,“ raduje se specialista.

Celý článek ke stažení

8. 1. 2025, on-line Seniorské listy: V Chomutově ví, jak na migrénu

Nesnesitelná bolest hlavy, poruchy vidění, závratě nebo zvracení – i tak se projevuje migréna, kterou v Česku trpí asi milion lidí. Ti, kteří trpí třemi záchvaty za měsíc, ztrácejí podle odborníků za deset let v přepočtu téměř rok života, po který je nemoc zcela vyřadí „z provozu“. Na Chomutovsku pacientům s migrénou pomáhá specializované centrum pro diagnostiku a léčbu bolesti hlavy, a to na neurologickém oddělení v Krajské zdravotní, a.s. – Nemocnici Chomutov. Už rok v něm lékaři mohou pacientům podávat biologickou léčbu. Ta umí snížit počet záchvatů o více než polovinu, zkracuje délku trvání atak a zmírňuje intenzitu bolesti.

Článek si přečtěte ZDE

21. 12. 2024, Mladá fronta Dnes, rozhovor: Kaplani s pacienty řeší bolest i odpuštění

O člověku, za kterým chodí k nemocničnímu lůžku „na kus řeči“, vědí často víc než jeho rodina. „Pro nemocné jsme ucho, které je vyslechne. Lidé, hlavně ti vážně nemocní, se mnou často otevírají témata, se kterými nechtějí svoji rodinu zatěžovat nebo jí ubližovat. Jde o téma bolesti nebo témata spojená s umíráním a se smrtí. A velmi často se setkáváme s tím, že se nás pacienti ptají, jak je to se smrtí a co bude po ní,“ říká Zbyšek Jonczy, kaplan a koordinátor duchovní služby v Krajské zdravotní, která na severu Čech spravuje sedm nemocnic. Člověk podle něj leží na lůžku a má možnost přemýšlet o svém životě. „Často také chce s někým probrat strach z nemoci, z budoucnosti, má obavy, co bude s rodinou, až tady nebude. O těchto věcech lidé nechtějí mluvit se svými nejbližšími a už vůbec ne s lékařem nebo zdravotnickým personálem. Od toho jsme tady my, pokud má pacient zájem. Nemocnému jasně ukážeme, že jsme tady pro něj a máme na něj čas,“ popisuje svoji práci kaplan. Když v roce 2008 v teplické nemocnici začínal, bylo tady poskytování této služby pacientům, jejich rodinám, ale i lékařům a zdravotním sestrám na začátku. Teď má svého kaplana téměř každá nemocnice Krajské zdravotní. „Kaplana nemáme pouze v chomutovské nemocnici, nejsou lidi,“ dodává Zbyšek Jonczy. Ne všichni pacienti však o „pouhé“ popovídání si s kaplanem stojí. „Mnozí lidé nás vnímají jako černoprdelníky (hanlivě kněz – pozn. red.), a když za nimi přijdeme, čekají někoho, kdo jim bude vnucovat víru. Ale obavy skutečně mít nemusí,“ ujišťuje kaplan s tím, že nejlepší je, když se o tom pacient přesvědčí sám. „Cílem naší služby není někoho evangelizovat. Že bychom například zneužívali situaci nemocných lidí a přesvědčovali je na svou víru,“ říká Zbyšek Jonczy.

Sympatie hraje velkou roli

Důležitou roli hrají při prvním kontaktu sympatie. Ale ani to není záruka, že nemocný bude ochoten si o svých strastech povídat. „Většinou nejsme na pokoji s pacientem sami. I když je ochoten před námi o problému mluvit, nechce, aby to slyšeli i ostatní. Pokud člověk není chodící, není mnohdy možné ho převézt na tiché místo, kde by se cítil svobodný. To je bolest některých nemocnic,“ líčí kaplan. V ústecké Masarykově nemocnici proto začali budovat „místo ticha“, tedy prostor, kde bude možné s pacientem mluvit, aniž by ho poslouchaly další uši. Kaple, tzv. místo ticha, funguje například v nemocnici v Litoměřicích nebo v Mostě. „Při rozhovoru má pacient samozřejmě jistotu, že všechno, co mi řekne, zůstane mezi námi. Nesmím to nikde šířit,“ uvádí kaplan. „V etickém kodexu máme, že pokud je něco, co bychom měli lékaři o nemocném sdělit, protože i to se občas objeví, máme to udělat pouze se souhlasem pacienta,“ vysvětluje. Výjimkou je situace, kdy například paní v pokročilém věku začala vyprávět, že před hodinou byla na nákupu. Přitom už několik týdnů leží v nemocnici. „Pak je mojí povinností okamžitě to lékaři sdělit, protože je evidentní, že s paní není něco v pořádku,“ přibližuje kaplan. I když mezi nemocnými zájem o duchovní službu roste, v porovnání se zahraničím jsme podle Zbyška Jonczyho pozadu. „V zahraničí je kaplan naprostou součástí týmu, zúčastňuje se vizit a lékařských porad, může i nahlížet a zapisovat do zdravotní dokumentace. U nás zákon, který by určil, že jsme součástí léčby pacienta, chybí,“ poznamenává kaplan.

Slouží otec i syn

S ne příliš častým jménem Jonczy je možné se potkat v Krajské zdravotní hned dvakrát. Zatímco Zbyšek je koordinátorem kaplanů, syn Roman „slouží“ v ústecké Masarykově nemocnici už deset let. O kaplanskou službu se zajímal už při studiu teologie. „Nestal jsem se farářem, ale nemocničním kaplanem na plný úvazek,“ vysvětluje Roman. Za ta léta se stejně jako jeho otec setkal s mnoha osudy a se spoustou příběhů. Jak říká, s umíráním a se smrtí se setkává na urgentním příjmu nebo oddělení paliativní péče velmi často. Na urgentu jsou však probíraná témata při rozhovoru pacienta s kaplanem jiná než u dlouhodobě nemocných na oddělení paliativní péče. „U člověka, kterého přivezli po autonehodě, je častým tématem například pocit viny, zvláště je-li viníkem dopravní nehody. U dlouhodobě nemocných se často objevuje téma odpuštění, kdy lidé spíše řeší, jestli mají ve svém životě všechno v pořádku. Dalším velmi častým tématem je smíření se se smrtí,“ nastiňuje Roman Jonczy.

Pacientům na oddělení nebo jejich příbuzným se věnuje každý den, kdy zvládne maximálně čtyři půl až hodinu trvající rozhovory. Například s rodinou, které zemřelo dítě. „Po takovém rozhovoru to musím ze sebe dostat. My nejsme bezemoční supermani, kterých se nic nedotkne. Naopak, já si příběhy některých pacientů nesu roky,“ zmiňuje kaplan Roman. „Je to například příběh mladého muže, který trpěl vzácným typem rakoviny. Měl jsem možnost ho doprovázet, velmi jsme si sedli. Byl umělecky založený, během našich setkání jsme si hodně povídali o umění. Když jsme se potkali naposledy, prosil mě, ať neodcházím. Bohužel, musel jsem odejít a už jsme se nikdy neviděli. Byl jsem také na jeho pohřbu a pracoval jsem i s jeho rodinou,“ vzpomíná Roman Jonczy.

Naučit se starat o své duševní zdraví

Jak se starat o své duševní zdraví, se musel naučit a stále se učí. Jedním z nástrojů je psychoterapie, na kterou pravidelně dochází. „Psychoterapii beru jako velkou pomoc pro profesi, kterou dělám. Skvělý meditační prostor je pro mě také sauna. A mám rád příběhy, ať už v knize, filmu nebo v počítačové hře,“ vypočítává. Za velmi důležitou považuje v dnešní uspěchané době, a nejen o Vánocích, komunikaci v rodině a ve společnosti vůbec. „Aby spolu lidé mluvili i o těch těžkých a nepříjemných věcech. Smrt je v naší společnosti tabuizovaná, ale je to součást našeho života. Kdy jindy být k sobě upřímní,“ zamýšlí se mladší z kaplanů Jonczyových. A otec Zbyšek dodává: „Marek Eben v jedné písni zpívá, aby betlémská hvězda zasvítila i do toho našeho chlíva. Byl bych rád, kdyby lidé Vánoce využili k vnitřnímu usebrání. Aby se zastavili a trochu se zamysleli nad svým životem.“

Fakta Nemocniční kaplani

Zbyšek Jonczy (69 let)

● Po studiu teologie pracoval jako kazatel Církve adventistů sedmého dne na různých místech po republice.

● Před 15 lety se stal koordinátorem duchovní služby v nemocnicích Krajské zdravotní. Tuto práci vykonává dodnes.

● Částečně funguje jako nemocniční kaplan v nemocnici v Hořovicích.

● Ve volných chvílích se věnuje country hudbě a trampingu.

Roman Jonczy (39 let)

● Vystudoval Vyšší odbornou školu Teologie a pastorační práce na Sázavě a Teologii křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

● Absolvoval roční studium kurzu nemocniční kaplan na Evangelické teologické fakultě UK.

● Působí jako kvalifikovaný poradce pro pozůstalé, spolupracuje s Asociací poradců pro pozůstalé.

● Je členem Asociace nemocničních kaplanů.

● Než se stal nemocničním kaplanem na plný úvazek, pracoval jako pomocný kazatel a nemocniční kaplan ústecké nemocnice.

● Spolupracuje také s mobilním hospicem.

● V současné době se podílí na vzniku dětské paliativní péče v Ústeckém kraji.

Zbyšek a Roman Jonczyovi pomáhají pacientům v nemocnicích Krajské zdravotní

Celý článek ke stažení

22. 10. 2024, on-line Medical Tribune: Inovativní metody kardiostimulace srdce rozšiřují možnosti léčby

Metoda stimulace oblasti levého raménka Tawarova (LBBAP) je nový způsob stimulace u nemocných s bradykardií či indikací k resynchronizační terapii (CRT). Tato metoda má za cíl přiblížit se fyziologické aktivaci srdce. Jako jediný v Ústeckém kraji ji standardně provádí arytmologický tým Masarykovy nemocnice Krajské zdravotní v Ústí nad Labem. Od března 2023 zde provedli přes 350 implantací touto technikou.

Článek si přečtěte ZDE

21. 10. 2024, on-line Medical Tribune, rozhovor: Benefit pro pacienta je velký a hned viditelný

Kardiolog MUDr. Jiří Holý z Kardiologické kliniky Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem se přes 13 let zajímá o elektrofyziologii a léčbu poruch pomalého i rychlého srdečního rytmu. Má za sebou na 1 600 kardiostimulací a okolo 2 000 implantačních výkonů. Od roku 2017 se elektrofyziologii věnuje naplno a pracuje hlavně na sále, kde nyní při stimulačních výkonech z 90 procent používá inovativní postup implantace stimulační elektrody do oblasti levého raménka Tawarova.

Článek si přečtěte ZDE

12. 10. 2024, on-line flowee, rozhovory: Rodičky se z podřízených pacientek proměnily v rovnoprávné klientky, říká porodník. Domácí porody ale nechápe

Jak se v posledních letech proměnilo postavení rodiček, jaký vliv má rostoucí trend domácích porodů a proč je nezbytné optimalizovat počet porodnic? Na tyto a další otázky odpovídá zkušený porodník s dlouholetou praxí Pavel Gerych, který sdílí nejen své profesní postřehy, ale i osobní pohled na současné výzvy v oboru.

Článek si přečtěte ZDE

8. 8. 2024, on-line Naše zdravotnictví, rozhovory: Snažím se těhotným pacientkám ušít léčbu přesně na míru

Gynekolog, profesor MUDr. Marian Kacerovský, Ph.D, má na kontě několik objevů v oblasti porodnictví. Díky nim dokáží maminky donosit plod, který by byl jinak ve vážném ohrožení. Nyní praktikuje své inovativní metody i na Gynekologicko-porodnickém oddělení mostecké nemocnice Krajské zdravotní. Daří se mu to i díky spolupráci se svou manželkou, profesorkou MUDr. Ivanou Kacerovskou, Ph.D., která se věnuje ultrazvukové diagnostice.

Článek si přečtěte ZDE

22. 6. 2024, ročník 9., Ze ZDRAVOTNICTVÍ: AI nově odhaluje diabetickou retinopatii rychle a efektivně

AI (umělá inteligence) se stále více stává součástí nových metod určených k diagnostice různých onemocnění. Nově ji do péče o pacienty s diabetem zařadila i Diabetologické centrum ústecké Masarykovy nemocnice Krajské zdravotní.

Diabetologické centrum Krajské zdravotní nyní nově vyšetřuje onemocnění diabetické retinopatie pomocí klasické oftalmologické kamery dovybavené AI programem pro analýzu oční sítnice. V minulosti to bylo tak, že pacienti s diabetem byli odesíláni k vyšetření sítnice na oční oddělení. V současnosti jsou na specializované pracoviště posíláni jen ti, u kterých umělá inteligence odhalí diabetickou retinopatii. Není to jediná výhoda využití AI pro diagnostiku retinopatie. „Diabetologické centrum teď může nabízet vyšetření očí bez takzvaného rozkapání očí kvůli rozšíření zornic, po kterém pacient nějakou dobu špatně vidí a nemůže například řídit vůz. Další výhodou vyšetření pomocí IT je rychlost vyhodnocení (asi 30 sekund) a spolehlivost diagnózy kolem 95 procent, což je vyšší a rychlejší skóre než klasické vyhodnocení lékařem. Na oční oddělení následně posíláme opravdu jen ty pacienty, u kterých umělá inteligence vyhodnotila onemocnění retinopatií,“ vysvětluje vedoucí Diabetologického centra Krajské zdravotní MUDr. Lucie Radovnická. Průlomový zdravotnický prostředek založený na AI, se specializuje na diagnostiku diabetické retinopatie. Tento inovativní software umožňuje neinvazivní a bezbolestný screening chronických nemocí prostřednictvím analýzy digitálních snímků oční sítnice. Ta je jediným místem na lidském těle, kde lze přímo pozorovat cévy, a díky pokročilým modelům neuronových sítí dokáže přesně identifikovat patologické změny. Diagnostický systém je určen pro poskytovatele zdravotních služeb k automatické analýze digitálních snímků oční sítnice u dospělých pacientů za účelem screeningu diabetické retinopatie. Pojišťovny hradí příslušný výkon diabetologům, a to jednou ročně. Screening je určen všem diabetikům, kteří dosud nemají diagnostikovanou diabetickou retinopatii. Diabetičtí pacienti by měli každý rok docházet do ordinace očního lékaře, aby se u nich případně diabetická retinopatie odhalila včas. Zdravotní pojišťovny však zaznamenaly, že na tyto prohlídky významná část pacientů nechodí. V případě pozdního odhalení nemoci dochází k závažným poruchám zraku nebo až ke slepotě. V České republice je evidováno cca 100 000 osob s diabetickou retinopatií, přičemž asi u 2 000 z nich způsobila slepotu.

Diabetická retinopatie

• Diabetická retinopatie je onemocnění, které postihuje cévy sítnice a jeho důsledkem může být silné poškození zraku.
• Jedním z hlavních rizikových faktorů nejen pro vznik, ale i další postup tohoto onemocnění, je špatně udržovaná hladina krevního cukru.
• Významnou roli hraje i to, jak dlouho již člověk cukrovkou trpí.
Za rizikové faktory jsou považovány kouření a vysoký krevní tlak (arteriální hypertenze).

17. 6. 2024, on-line Žít Ústí, zprávy: Alergie nás dokáže pěkně potrápit. Víte, jak se na sezónu připravit?

Letos alergici trpí více než v uplynulých letech. Sezona alergií propukla už na přelomu února a března. Podle primáře Dalibora Jílka a lékařky Jarmily Žižkové z oddělení imunologie a alergologie Masarykovy nemocnice si nejspíš budeme muset na takto překotné nástupy jara zvykat.

Na otázky odpověděli lékaři Oddělení klinické imunologie a alergologie z Krajské zdravotní, a.s. – Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, o.z. primář MUDr. Dalibor Jílek, CSc. a MUDr. Jarmila Žižková.

Článek si přečtěte ZDE.

primář MUDr. Dalibor Jílek, CSc.

Stáhnout

Více

5/2024, Zdravotnictví a medicína: Co se děje v oblasti kouření, je naprostá revoluce

Pokud se vysloví slovo závislost, většině lidí se vybaví alkohol, cigarety a drogy. Závislostí je ale mnohem víc. „Setkáváme se se závislostmi na online hrách a sociálních sítích, těch je nejvíc u dětí,“ říká Mgr. Ondřej Sklenář, adiktolog, terapeut a rodinný terapeut z Psychiatrické kliniky v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem.

Problematika závislosti je často skloňovaným tématem. Jak na tom jsou se závislostmi Češi a která skupina obyvatel je z pohledu závislosti nejrizikovější?

Za nejvíce rizikovou, respektive nejvíce ohroženou skupinu považuji děti a mládež. Důvodů je více, mezi hlavní patří nezralost, duševní i fyzická, která je adekvátní danému věku. S tím souvisí menší schopnost bránit se nástrahám současného světa, jako jsou covid, války, ekonomická krize, klimatická krize aj. Samostatnou kapitolou je marketing řady firem, nabízejících tabákové či alkoholové produkty, tzv. nové drogy, nebo propagujících sociální sítě a online hry. Marketing těchto firem je jasně a tvrdě zaměřený na děti a získání dětského „zákazníka“. Úplně jinak se rozhoduje a odmítá pobídky těchto firem tvořících produkty se závislostním potenciálem dospělý autonomní člověk, a jinak nezralé dítě. Velká část tohoto byznysu a marketingu je za hranou etiky. Vedle toho je v dospělé populaci rizikovou skupina osob s duševním onemocněním. Patří sem zhruba 10 procent populace trpících poruchami nálady, úzkostmi či depresemi. V této souvislosti často hovoříme o tzv. sebemedikaci, kdy daný jedinec užívá alkohol, aby zmírnil nepříjemné duševní stavy, nebo HHC, aby zmírnil napětí a lépe usnul.

Na jakých látkách je v Česku nejvíce závislých?

Nejvíce závislých je na legálních návykových látkách alkoholu a tabáku. Uživatelů tabáku jsou zhruba dva miliony a rizikových konzumentů alkoholu je téměř milion. Třetí největší skupinou, kolem milionu osob, jsou závislí na psychoaktivních lécích, zejména benzodiazepinech. Oproti tomu závislých na nelegálních drogách, jako jsou pervitin či heroin, je necelých 50 000 osob. Sami posuďte veliký rozdíl v počtech. Mediální obraz problematických „uživatelů nelegálních drog“ jako největší hrozby vůbec neodpovídá realitě, největší hrozbou a problémem jsou legální drogy.

Pokud se bavíme o závislostech, tak se většině lidí vybaví závislosti na návykových látkách. Řešíte ale také jiné typy závislostí?

Určitě ano, mluvíme o tzv. nelátkových závislostech. U dospělých se jedná o závislost na hazardu a kurzovém sázení, tzv. gambling. U dětí jde nejčastěji o online závislosti, to znamená na sociální sítích, hrách aj. V posledních několika letech vidíme nárůst těchto nelátkových závislostí zejména u dětí, kde můžeme hovořit o „digitálních závislostech“. V konečném důsledku jsou digitální závislosti stejně nebezpečné jako látkové závislosti a mají velmi podobné projevy jak fyzické, tak duševní. Patří sem např. silné nutkání a bažení po hře či telefonu, odvykací stav psychický i fyzický, zanedbávání školy a zájmů, ztráta kontroly projevující se neschopností ukončit včas hraní, které může denně trvat 12 a více hodin, pokračování přes jasný důkaz škodlivosti

Nyní jsme se bavili o stavu, jaký je u nás. Jak na tom jsou se závislostmi naše sousední a další evropské státy?

V Česku jsme na tom hůře než v zahraničí. Povětšinou býváme na prvních místech v konzumaci návykových látek v rámci Evropské unie, jak u dětí, což ukazují pravidelné studie ESPAD, tak u dospělých. V konzumaci alkoholu vítězíme, i když se jedná o smutné vítězství. Podstatné je, jak se proměňuje v celé Evropě situace kolem návykových látek, která byla předchozí desetiletí poměrně stabilní. Troufnu si říct, že zažíváme revoluci a zásadní změnu na trhu s návykovými látkami (legálními i nelegálními). Jako příklad uvedu tabák, ale týká se to THC i dalších látek. Dlouhá desetiletí bylo užívání tabáku, přesněji nikotinu, spojeno s klasickým kouřením. To, co se děje v posledních letech, je naprostá revoluce. Alternativy ke klasickým cigaretám, jako jsou nikotinové sáčky, zahřívaný tabák a elektronické cigarety, postupně vytlačují z trhu klasické cigarety. Téměř polovinu trhu tvoří tyto alternativní výrobky. Předpokládám, že v budoucnosti úplně vytlačí klasické cigarety, což je strategií i samotných výrobců. V tomto ohledu můžeme uvažovat o masivním rozšíření přístupu harm reduction, v češtině snižování rizik, kdy hovoříme o veřejno-zdravotních intervencích zaměřených na snižování negativních dopadů kouření na jedince a společnost. Cílem není v tomto případě úplná abstinence, ale minimalizování ztráty spojené s užíváním drog, v tomto případě tabáku. Zcela konkrétně, užívání zahřívaného tabáku je podle prvních výzkumů až stonásobně méně rizikové než kouření klasických cigaret. Samozřejmě neříkám, že je bez rizik, to v žádném případě, ale je jich významně méně. Cílem přístupu harm reduction je snížit rizika spojená s užíváním nikotinových výrobků. Na druhé straně největší obavou jsou z mého pohledu elektronické cigarety a jejich náplně dovážené masivně z Asie, kde mám veliké pochybnosti o jejich kvalitě a garanci složení. Jinými slovy, zákazník neví, co všechno produkt obsahuje, neboť v Asii neplatí standardy Evropské unie a není možné při masivním zásobování evropského trhu zajistit kontrolu těchto produktů.

Co je rizikovým faktorem rozvoje závislosti? Je nějaký rizikový stav či prostředí?

Ano, rizikové prostředí i stav existují, zaměřujeme se v tomto ohledu na individuální úroveň a vedle toho rodinnou a v neposlední řadě společenskou úroveň, kam může patřit škola, práce či vrstevníci. Jedním z rizikových individuálních faktorů jsou duševní poruchy v dětství a dospívání, které mohou predisponovat jedince k návykovému chování a závislosti. Dále též porucha chování, agresivní chování a delikvence a ADHD prokazatelně souvisí s vyšším rizikem pozdějších návykových poruch a časného návykového chování. Dále se jedná o rodinné faktory, jakými jsou dysfunkce v rodině, užívání drog rodiči, pevnost vazby nebo pouta mezi rodičem a dospívajícím, nedostatek rodičovského dohledu, nezájem rodičů, dále vrstevnické faktory jako šikana, dysfunkční vztahy s vrstevníky, užívání drog kamarády, vrstevnický tlak, členství ve skupině s rizikovým chováním a školní faktory – např. nekvalitní školní programy, nezdravé školní klima, nízké očekávání pedagogů, zaměření pouze na výkon atd.

V medicíně se hodně potíží dává do vztahu s genetikou, je tomu tak u závislostí?

Částečně ano. V rámci uvažování o závislostech a našich pacientech používáme bio-psycho-sociální model závislosti, kdy zohledňujeme jak faktory biologické, což je genetika, okolnosti porodu, onemocnění, traumata, tak sociální – vztahy, rodina, škola, vrstevníci, kulturní prostředí, aj. – a psychické, tedy sebepojetí, týrání, traumata, zneužívání a podobně. Tento pohled nám pak umožňuje komplexní uvažování o závislém chování jedince a adekvátní formě léčby a intervencí.

Mezi drogy patří i konopí. Jaký máte názor na jeho legalizaci?

Když jsem mluvil o revoluci v tabákovém průmyslu, tak další revolucí je situace kolem konopí. V roce 2013 se Uruguay stala první zemí, která legalizovala rekreační užívání konopí. Další země, které tak učinily, jsou Kanada, dvacet států USA, Gruzie, Lucembursko, Malta, Mexiko, Jižní Afrika, nyní nově Německo. V Česku je aktuálně v legislativním procesu ve druhém čtení v poslanecké sněmovně návrh zákona o psychomodulačních látkách, který by toto upravoval. Jedná se o regulaci, tedy stát stanoví velmi přísná a tvrdá kritéria, kdy lze legálně prodávat některé psychoaktivní látky, např. THC, HHC, kratom. Omezení mohou vypadat následovně: věk nad 18 let, pouze kamenné prodejny, speciální licence obchodníka, zákaz reklamy, zákaz výrobků napodobujících cukrovinky atd. Takto ochráníme děti, ale také samotné spotřebitele. Pokud totiž stát reguluje prodej, kontroluje také kvalitu složení, stejně jako je tomu u léčiv nebo potravin. Naopak když nakoupíte návykové látky na černém trhu, nikdy nemáte garantované složení, nikdy nevíte, co vlastně konzumujete. Což je veliké riziko. Můj odborný názor je, že v současné době je již neudržitelné vést tzv. válku proti drogám, nejsme v 60. letech minulého století – úmluva Organizace spojených národů je z roku 1961 – ale v roce 2024. Není tedy žádoucí a správné zavírat uživatele konopí na 5 až 8 let do vězení a kriminalizovat uživatele návykových látek, které mají nízký společenský rizikový potenciál, jako je tomu právě u THC nebo HHC. Navíc máme k dispozici data, ze kterých víme, že nejvíce zdravotních komplikací, úmrtí a nehod je spojeno s alkoholem a tabákem. Je třeba využít aktuální dostupná vědecká data, kterých máme dostatek, vnímat globální trh s návykovými látkami a volit racionální strategie. Poptávka po změněných stavech vědomí u lidí existuje už tisíce let a vymýtit drogy a návykové chování se nám nikdy nepodaří. Proto musíme volit racionální a evidence based strategie.

Jsou nějaká data, která by vypovídala o rozšíření a zdrojích konopí u nás?

V Česku máme díky Národnímu monitorovacímu středisku, které je součástí Rady vlády pro politiku v oblasti závislostí, jeden z nejlepších sběrů dat v EU. Z poslední zprávy o drogách víme, že 10 procent osob ve věku 15+ let, tj. odhadem 500 až 900 tisíc dospělých, užilo v posledních 12 měsících konopné látky. Přesnější a důležitější číslo nám říká, že přibližně 400 tisíc dospělých spadá do kategorie rizika vzniku problémů spojených s užíváním konopných látek. Jinými slovy, intenzivních uživatelů konopných látek je přibližně 400 tisíc, skutečně závislých bude méně než polovina tohoto čísla.

Ví se třeba, zda dochází k distribuci v rámci škol nebo v jejich okolí?

Zcela výjimečně. Problém s distribucí drog je dnes úplně jinde. Velká část prodeje přešla do online prostředí, dnes si můžete objednat online prakticky jakékoliv drogy a léky. Některé látky, které nejsou na seznamu zakázaných drog, třeba HHC, kratom a jiné, koupíte v automatu, večerce, online apod. I proto je potřeba nový zákon o psychomodulačních látkách, abychom ochránili děti a společnost.

Před časem v Česku byla kauza s medvídky s obsahem HHC, vy jste se o této látce už zmiňoval. HHC u nás bylo zakázáno poté, co několik dětí strávilo několik dní v nemocnici. Jak jste kauzu vnímal?

Potřebujeme nový zákon o psychomodulačních látkách, abychom ochránili děti a společnost. Současný stav je nepřijatelný, tedy že jsou tyto výrobky prodávány jako sběratelské předměty a může si je koupit kdokoliv včetně dětí. Ty případy, které jsem zaznamenal, byly spojeny nejen s užitím HHC, ale alkoholu či jiných návykových látek. Problém tam byl širší, než bylo medializováno. Sečteno podtrženo: ano, musíme ochránit děti, tedy zamezit dostupnosti těchto látek lidem pod 18 let věku, ale nezapomeňme, že stále největší problém u dětí tvoří alkohol, tabákové výrobky a digitální závislosti. Stát tomu bohužel nepřikládá adekvátní pozornost ve formě financování a podpory programů primární prevence pro děti a léčebných programů. Zákaz HHC nic takového skutečně neřeší a já bych si přál, aby role resortů ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a ministerstva zdravotnictví byla zejména cílena na prevenci a následně léčbu.

Jaké drogy jsou nejhorší z pohledu závislosti a vlivu na lidské zdraví?

Alkohol, který s odstupem následuje heroin.

Pokud praktický lékař pro děti a dorost pojme podezření, že jeho nezletilý pacient je závislý, jak by měl postupovat?

Praktický lékař pro děti by měl provést screening a následně krátkou intervenci. Praktický lékař pro děti a dorost má unikátní pozici pro individuální poradenství v oblasti rizikového chování dospívajících. Dotazník CRAFFT (volně dostupný na internetu) je krátkým, preventivně zaměřeným, orientačním diagnostickým nástrojem k zjištění závažnosti problému s drogami u dětí a dospívajících. Výsledek dotazníku CRAFFT je východiskem k adekvátní krátké intervenci. Pokud lékař zjistí rozvinutý problém, může dítě odeslat do ordinace adiktologa.

Jaká je prevence závislosti?

Dneska máme v Česku akreditované programy (MŠMT) primární prevence rizikového chování, kde je garantována kvalita těchto programů. Současně máme definovaný systém a standardy kvality, jak má efektivní prevence vypadat. Což je zásadní, protože řada programů vydávajících se za primární prevenci jí ve skutečnosti není, a je třeba vyžadovat certifikát kvality programu. Kvalitní prevence spočívá v dlouhodobé a kontinuální práci s dětmi, zásadním faktorem je dobrá provázanost programů a jejich graduování z hlediska věku a rizikovosti cílové skupiny. Důležitý je včasný začátek preventivních aktivit, ideálně již v předškolním věku, nezbytná je práce v malých skupinách s maximálně 30 účastníky, spíše méně, v kruhovém uspořádání sezení, s interakcí, dialogem, dále aktivní účast cílové skupiny s důrazem na prožitek, výtvarné a pohybové techniky, rozbor, nutná je zpětná vazba, vždy aktivitu zpracovat, „vytěžit“, dále využití „peer prvku“, tedy věkové blízkosti s dětmi, adekvátní reakce na aktuální potřeby cílové populace, kdy je nutno sledovat nové trendy, být tzv. „in“, sledovat vývoj konkrétní skupiny, mít o ní informace. A v neposlední řadě musí být nabídka pozitivních alternativ k rizikovému chování jako zdravý životní styl, posilování sebevědomí, rozvoj komunikace, nácvik řešení problémů, vedení k zodpovědnosti. V primární prevenci využíváme tzv. „KAB“ model. KAB model spočívá v orientaci nikoliv pouze na úroveň informací (frontální výuka a přednášky v kině), ale především na kvalitu postojů a změnu chování, např. posílení schopnosti mladých lidí čelit tlaku k užívání návykových látek zvýšeným sebevědomím, nácvikem asertivity a schopností odmítat, zkvalitněním sociální komunikace a schopnosti obstát v kolektivu a řešit problémy sociálně přiměřeným způsobem.

Je u nás dostatečná prevence, případně co by mohlo pomoci?

Bohužel není. Je absolutně nedostatečná. Kvalitní prevence se dostane tak k 10 procentům školské populace. Certifikovaných programů není dostatek, vláda a MŠMT nevěnují dostatečnou pozornost primární prevenci. Financování těchto programů je největší kámen úrazu. Důsledkem je stoupající počet duševních onemocnění u dětí, sebevražednost a poškozování dětí, závislosti u dětí apod. Následně čteme články o kolapsu dětské psychiatrie a nedostatku odborníků. My se však musíme rozhodnout, zdali chceme hasit požár – v tomto případě plnit již přeplněné ordinace dětských psychiatrů – nebo problémům předcházet a řešit je v jejich zárodku. Pokud jen nechceme hasit požár, pak musí MŠMT činit systémové změny ve školství a v maximální možné míře podporovat primárně preventivní aktivity na školách.

Ve zdravotnictví je napříč obory problém s nedostatkem odborníků. Jak tomu je s adiktology a s adiktologickými centry, máme jich dostatek?

Je to obdobné jako s primární prevencí, i když v případě adiktologických center malinko lepší. Problémem jsou nedostatečné úhrady zdravotních pojišťoven, kdy hodnota výkonů adiktologa činí asi 500 Kč za hodinu práce, takže se po odečtení všech provozních nákladů dostáváte na úroveň profesí bez vzdělání. Vedle toho chybí klasické adiktologické ambulance, stávající jsou přeplněné a poptávka vysoce převyšuje kapacity. Dále velmi chybí dětské a dorostové adiktologické ambulance, které by pracovaly s dětmi komplexně, včas a v rámci celého rodinného systému. I proto je skvělou zprávu otevření každého nového centra, jak se to letos podařilo Krajské zdravotní. V nemocnici v Litoměřicích zahájila činnost adiktologická a pedopsychiatrická ambulance, jakožto přidružené pracoviště Psychiatrické kliniky Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem.

Celý článek ke stažení

2/2024, Medicína po promoci: Krajská zdravotní rozjela unikátní mezioborovou laboratoř 3D tisku

Se žhavou novinkou přichází Krajská zdravotní (KZ), která ve spolupráci s Fakultou zdravotnických studií Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (FZS UJEP) zakládá a financuje novou mezioborovou laboratoř 3D tisku. Ojedinělé pracoviště má za cíl zavést do rutinního používání metodu 3D tisku modelů pro předoperační plánování a výuku v rámci KZ a FZS UJEP.

„Co 3D tisk v předoperačním plánování v praxi znamená? Lékař si na tiskárně podle dat z (počítačové tomografie) může vytisknout v rámci předoperačního plánování část těla, kterou plánuje operovat, například poškozenou či deformovanou kost: obratel, pánev, lebku nebo třeba nádorové či zánětlivé ložisko uvnitř orgánu či kosti. Na ní si chirurg může ještě před operací vyzkoušet plánovanou terapii, může si vizualizovat jinak nedostupné struktury, eventuálně zjistit přesně jejich vztah ke zdravé, respektive nepoškozené tkáni. Podle zahraničních studií tato praxe zkracuje operační čas a množství komplikací v chirurgii. Při rozšíření po České republice přináší metoda velký potenciál pro lékaře chirurgických oborů, a tím zejména benefit pro pacienty: prokazatelné snížení krevní ztráty, zkrácení doby operace a rychlejší rekonvalescenci. Také umožňuje provedení menších operačních intervencí vzhledem k předoperačně vyzkoušené simulaci,“ přibližuje výhody 3D tisku v medicíně MUDr. Tomáš Novotný, Ph.D., MBA, přednosta Ortopedické kliniky v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. V Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem je v současnosti 3D tisk využíván na špičkové úrovni přímo k terapii, a to pro individualizované implantáty, jakými jsou náhrady defektů skeletu v ortopedii, náhrady defektů lebky v neurochirurgii nebo pro konstrukci dlah v maxilofaciální chirurgii, tedy v oboru zabývajícím se chirurgií dutiny ústní, čelistní a obličeje.

Str. 1

Str. 2