Viktorie
Tržilová je sympatická mladá dáma. Pracuje na Oddělení centrálních operačních
sálů a sterilizace Nemocnice Teplice jako perioperační sestra. Magisterský obor
perioperační sestra zároveň studuje na Fakultě zdravotnických studií
Univerzity Pardubice. Za sebou již má studium oboru porodní asistence
s titulem bakaláře na Fakultě zdravotnických studií Univerzity J. E.
Purkyně nad Labem. „Viki je velice pokorná, pracovitá a šikovná zdravotní
sestřička a jsme velice rádi, že ji v našem týmu máme,“ říká o ní vrchní
sestra oddělení Mgr. Andrea Poláková. Viktorie působí velmi nenápadně a
skromně, takže vás překvapí, jaký je její koníček. A zároveň jak moc je
v něm úspěšná.
Viktorie Tržilová od svých šesti let propadla raketovému
modelářství. Díky své trpělivosti a cílevědomosti se v roce 2012 stala
členkou národního týmu a o čtyři roky později na juniorském světovém šampionátu
na Ukrajině mistryní světa. Její přechod do kategorie dospělých byl natolik
úspěšný, že v roce 2018 na Mistrovství Evropy v raketovém modelářství
v Rumunsku převzala nejvyšší ocenění Nejlepší modelářka světa za rok
2018. V roce 2022 se stala nejlepší ženou v kategorii velkých
maket na mistrovství Evropy v Srbsku, jako členka české reprezentace
získala zlato v kategorii družstev.
Jste sálová
sestra, máte – zvláště na dívku – velmi zajímavého koníčka, a zároveň
k tomu stále ještě studujete. Jak se vám všechno daří skloubit?
Naštěstí mám tady skvělou paní vrchní, která mi to umožňuje. Mám
zde velkou podporu. Pracuji zatím na půl úvazku, abych všechno stíhala.
Jak jste se
k raketovému modelářství dostala? Věnoval se mu někdo v rodině?
Ne, modelář v rodině nikdo nebyl. V první třídě byla mou
učitelkou manželka šéfa reprezentace a pozvala mě k nim na návštěvu. Tak
jsem přišla – a sedmnáct let neodešla…
Co vás na
tom nejvíc baví? Proč raketové modelářství děláte?
Dnes už, dá se říct, že kvůli kamarádům, lidem, které mám
v týmu. Nedokážu si představit necestovat. Mám ráda cestování. Díky mému
koníčku jsem se podívala do spousty zajímavých zemí: byla jsem
v Bulharsku, na Ukrajině, v Rumunsku, Srbsku. Do letadla
z bezpečnostních důvodů nesmíme s motory, protože od roku 2001 je
zakázáno létat s trhavinami. Všude jsme se tudíž přemisťovali autem, takže
jsme ty země poznali opravdu do hloubky. A to mě na tom baví určitě.
Který stroj,
tedy model, co jste sestavila a poté uvedla do chodu, je pro vás
nejzajímavější?
Tak to je nejspíš Ariana, francouzská raketa, která byla nejprve
v meteorologickém programu. Považuji ji za jednu z královen mezi
maketami. Mám originální velké plány skutečné rakety. My si je pak
překreslujeme do menšího měřítka a stavíme věrnou kopii. Pak se vyhodnocuje,
jak raketa vypadá – jestli má všechny barvy, znaky a zda je měřítko přesné,
protože povolená tolerance oproti reálné raketě je jen několik milimetrů. A
potom se hodnotí, jak raketa letí, jak vlastně ve vzduchu vypadá. Jestliže ve
vesmíru se rozdělí na dvanáct dílů, tak i já musím model na stejný počet kusů
rozdělit.
Padlo už
slovo bezpečnost. Jaká jsou bezpečnostní pravidla pro samotné závodění?
Na ploše máme vyznačené koridory, kam se může a kam ne. Model se
odpaluje elektricky dálkově, takže nestojíme přímo u rakety. Zavedla se třeba
pravidla pro úhel, v jakém musí stát odpalovací rampa, aby stroj neletěl
nad diváky, a podobně.
Jaké
prostory k výrobě modelů využíváte?
Máme velký raketový klub v Krupce. Raketomodelářský klub
Krupka je klubem mistrů světa s bohatou tradicí, který byl založen
v roce 1972, a v říjnu oslavil padesát let od svého vzniku. Má
spoustu členů. V České republice je asi 180 raketových modelářů,
soustředěných v pěti klubech. A všichni jsme se na oslavě sešli.
A co vás
lákalo na povolání sálové sestry, proč jste šla do zdravotnictví?
Původně jsem chtěla být porodní asistentka, což jsem i
vystudovala. Chtěla jsem ještě pokračovat dál, nějaký další obor. Začala jsem
se učit perioperační péči a to mě vlastně přivedlo na sál, kde se nevěnuju až
tak porodnictví. Což ale do budoucna nijak nevylučuji.
Co se vám na
této práci nejvíc líbí?
Na operačních sálech se mi líbí, že je to takové technické, což
vlastně tak nějak souvisí s raketami, jejichž modely stavím. Máme tu hodně
nástrojů a myslím si, že při práci na sálech je potřeba jistá dávka zručnosti.
Můžete
přiblížit, jak práce na operačním sále z vašeho pohledu vypadá?
Jako instrumentářky asistujeme u výkonů lékařům. Já jsem převážně
v gynekologickém týmu, takže ty lékaře známe, protože každý den pracujeme
v podstatě se stejnými lidmi. Práce mě baví, je to super. Až dostuduji, budu
magistrou perioperační péče s možností pracovat jak na operačním, tak na
porodním sále.
Vraťme se
k vašemu koníčku. Čeho byste ještě chtěla v raketovém modelářství
dosáhnout? Teď nemám na mysli jen nějaký další mezinárodní úspěch, titul. Jakou
raketu, tedy její model, byste chtěla postavit?
Právě teď jsme ve fázi, kdy vybíráme a plánujeme, co dál. Je
určitě spousta maket, které by se daly sestavit, ale taky hlavně zdokonalit,
technicky rozvíjet. Pořád je na raketách co se učit, mohou být dokonalejší než
ty, které jsem dosud sestavila. Hodně mě baví práce s dětmi, máme
v klubu hodně talentovaných juniorů. Snažím se jim proto věnovat a předat
jim zkušenosti. Doufám, že i ty děti dotáhneme na mistrovskou úroveň.
Jaké je vaše
největší profesní přání?
To je těžká otázka. Aby mě práce bavila a byla jsem v ní
šťastná, jako jsem v současnosti. Aby nepřišel strašák vyhoření, jak se
říká, a podobně. Aby mi práce nezevšedněla a bylo to fajn, jako je teď.
Zdroj: info@kzcr.eu